Máme doma školkačku:-)

První tři týdny školky jsou úspěšně za námi a já se pomalu začínám dostávat do nových kolejí. Září se chýlí ke konci a nový školní rok je tedy v plném proudu. Bála jsem se, že se Emi ve školce přeci jen nakonec nebude líbit, že budu muset absolvovat každé ráno martýrium přemlouvání a utírání slziček. Nakonec se nic podobného nekonalo. Emi chodí do školky doslova nadšeně a já si tak můžu konečně užívat mateřské dovolené jen s jedním dítětem. Jen škoda, že to druhé dítko mezitím tak nějak vyrostlo a z roztomilého, spavého miminka se doslova přes noc vyklubal malý rarach a pěkně vzteklý!

A tak se mi zdá, že si ty moji blonďáci vyměnili role. Zatímco se Emička způsobně obléká z připravené hromádky, sní celou snídani a dobrovolně si čistí zoubky a nechá se učesat, tak já mezitím honím nahatého Tomáška po celém bytě a snažím se ho převléknout, utírám vylitý čajík a otvírám mu už třetí jogurt, protože ten první si chtěl otevřít sám a ten druhý zase nejí. A když se mi konečně podaří posadit Tomáška i s jogurtem do kočárku a vyrazit do školky, jsem celá zpocená a uhnaná, každou ponožku mám jinou a jako jediná ze všech maminek běžím jen v triku i v pěti stupních celsia. No můžu být ráda, že jsem omylem nevyrazila v pyžamu, nebo že nedej bože nemusím chodit do práce, protože při představě, že k tomu všemu rannímu zmatku ještě vypravuji sama sebe do zaměstnání, je mi úzko už nyní. 

Ve školce je to pro neznalou matku z počátku lehce náročné. Botičky se dávají do jedné skříňky označené naší značkou (máme slona). Botníček je malinkatý, sotva se tam vejdou botičky, holinky už vypadávají a to celé ještě komplikuje situace, že si k nám do botníčku opakovaně dává někdo malé růžové bačkůrky. Vždy je vyndám, dám nahoru na poličku a ejhle, při odchodu, nebo nejpozději druhý den už jsou zase bačkůrky u nás v chlívečku. Přijde mi úsměvné si jít ztěžovat "prosím, ráda bych nahlásila, že se v botníčku s označením slona neoprávněně vyskytují cizí bačkory růžové barvy, velikosti 26, žádám tímto o okamžitou nápravu"...ale s blížícím se podzimem se obávám, že k tomu budu okolnostmi donucena. 

O patro výš, za rohem, do další skříňky se dává pytlík na oblečení. Koupila jsem v galanterii krásné ramínko, Emička si ho vybrala, je na něm kočička Kitty. Bohužel se do něj nic nevejde. Po čtrnácti dnech už chápu, proč v té řadě skříněk jsme jediní, kdo takové parádní ramínko mají. A tak jsem na druhý háček pověsila ještě klasický velký pytel, tam jsem dala pláštěnku, nepromokavé kalhoty, teplou bundu a větrovku. Od té doby, co je Emička ve školce, sleduji poctivě předpověď počasí, protože už ráno musím odhadnout, co jí mám připravit za oblečení na vycházku. To se dává nahoru na poličku. Pokud dítě před nástupem do školky nezvládá tak úplně samostatně oblékání a svlékání, tak si můžete být jisti, že ve školce se v této dovednosti velmi rychle zdokonalí. Přijde mi totiž, že se ty děti v podstatě celý den jen převlékají. Dopolední procházka, příchod na oběd, pak do pyžámka, pak na svačinu a pak zase ven. A pokaždé vyjma spodního prádla komplet výměna svršků. 

Se školkou mi přišly i nové mateřské starosti. Neustále vyzvídám od zkušenějších matek - co dáváte dětem na zahradu, když je chladněji, které části oblečení se nejvíc osvědčily, jak dítě obléknout, aby neprochladlo a zároveň se nepotilo...každopádně je evidentní, že se tím nakonec trápím jen já. Emičce je to totiž úplně fuk. A tak se už stalo, že ve třiceti stupních měla na sobě ne jen tepláky, ale dokonce pod nimi i legíny...nejspíš takové bigram hraní. 

Nejprve jsem si myslela, že když jsem doma a Emi tedy nemusí ve školce za každou cenu být, že bude rozumnější, když začneme pozvolna. Vyzvedávala jsem ji tedy první dny po obědě. Ale ukázalo se to v mnoha ohledech nepraktické. Po obědě je totiž už někdy kolem 11.45, to se člověk doma sotva otočí a už zase maže zpět do školky. Dalším problémem bylo spaní. Emi sice dosud spát po obědě nepotřebovala, ale po dopoledni ve školce je značně unavená. Usínala mi ale až kolem druhé a ještě ve čtyři nebyla k probuzení. Ve školce oproti tomu však jde spát už ve dvanáct a kolem druhé už se vstává. Má tak ještě čas se unavit. A tak se ukázalo, že nejjednodušší bude ji vyzvedávat po spaní kolem třetí. A jak už jsem psala, Emi s tím problém nemá, chodí tam ráda a já mám aspoň trochu času pro sebe. 

A tak jsem se rozhodla, že začnu cvičit. A tentokrát už opravdu pravidelně! A tak se pokouším o dvaceti denní výzvu s Jillien...ale o tom až příště:-).  

A co vy, jak se vašim ratolestem líbí ve školce? A co vy, matky, otcové, máte nějaký tip na uspořádání věcí?:-)