Špatná máma, chytré dítě aneb výchova je na draka, lepší je to nechat plynout...

V životě je mnoho věcí pomíjivých. Jsou okamžiky, kdy máte pocit, že takhle to dál nejde, složitě přemýšlíte jak danou situaci změnit a když už si myslíte, že nic nefunguje, že už jste vyzkoušeli docela všechno, najednou se to vyřeší docela bezbolestně a samo. A u dětí toto pravidlo platí obzvlášť. Čím více se tlačí na pilu, čím více se snažíme o nějakou násilnou změnu, tím složitější se nám celá situace zdá. A pak náhle nás naše dítko překvapí, že to, co tak dlouho nešlo, lze a vy se ani nemusíte vlastně snažit. 

Naučit Emičku používat nočník. Stálo mě to tolik nervů, byla jsem zoufalá z toho, že Emi je poslední ze všech dětí v okolí, která stále nosí ve svém věku pleny. Stejně tak s dudlíkem, který měla přilepený v puse a místo, aby se s přibývajícím věkem tohoto zvyku zbavovala, tak naopak na něm získávala čím dál větší závislost. Nic nefungovalo, vše jsem přečetla, nastudovala nespočet diskusí na internetu, neustále jsem podnikala nějaké kroky k nápravě...A pak nám stačily tři dny k definitivnímu odbourání plen a dudlík Emi odložila sama a zcela dobrovolně. Rozdíl mezi mými nepovedenými pokusy, které se samozřejmě neobešly bez negativních emocí a vyřešením problému, byl v obou případech maximálně půl roku. Zpětně vzato, kdybych se dokázala povznést nad všechny ty dobře míněné rady svého nejbližšího okolí, nesrovnávala své dítě s okolními dětmi, věřila své intuici a hlavně věřila v děti samotné, mohla jsem si vše toto ušetřit, protože ten půlrok nám za to opravdu nestál. Dnes už si nikdo, včetně Emi samotné, nevzpomene, že měla dudlík, natož pleny o trochu déle, než udává přísné měřítko naší kultury. 

A tak by se dalo říct, že se poučím. A ono mi to stále nějak nejde. Není to tak dlouho, kdy jsem opět uvěřila, že když Emi nedonutím spát ve své vlastní postýlce, bude s námi v posteli spát navždy. A tak jsem opět studovala, přemlouvala, po dobrém, po zlém, vyhrožovala a naštvaně usínala večer co večer s tím, že vážně nevím, jak jí do té její postýlky dostat. A poté, co jsem to naprosto vzdala a přestala řešit, smířila jsem se s tím, že se už navěky budu mačkat v posteli se všemi mými dětmi dočista jako sardinka, to Emi sama vyřešila. Začala mluvit o tom, že chce mít svůj vlastní pokojíček a proč také nemá svou vlastní postýlku. A já ji jen nechala mluvit a snít...a snila jsem s ní...a pak náhle jsem koupila krásné růžové povlečení, přestěhovala postel a světe div se, Emi byla nadšená. A od té doby spí sama ve své postýlce, dokonce si tam chodí i dobrovolně lehat o poledním klidu. Nevadí ji, že malý bráška zůstal se mnou v posteli, neřeší to, naopak si připadá důležitá, že má vlastní velkou růžovou postel. A tím se samo od sebe vyřešilo i další z mých dilemat. Tomášek může mít stejný komfort jako měla Emi a může spát do tří let v pohodě s námi, nebo i déle, protože už dnes vím, že se jednoho dne sám odtrhne. A já ještě budu litovat, že jsem zůstala v té velké posteli tak sama a nemám nikoho, kdo by se na mě mačkal...

Proč máme pořád zažité pravidlo, že se ve výchově dětí nesmí v žádném případě dělat to, či ono, aby si na to náhodou dítě nezvyklo a nevyžadovalo to po nás navždy? Když se nad tím racionálně zamyslím, je mi jasné, že je to totální kravina. Děti jsou bytosti inteligentní s tendencí jít stále dopředu, vše kolem nich se vyvíjí rychlostí blesku...a my rodiče jsme tu přeci pro ně dokud nás budou potřebovat a vše jednou pomine a co jsou v životě dospěláka tři roky? Vím, že to tak je, vím, že bych se na ty hlasy měla vyprdnout, ale přesto je stále občas slyším a i když si to racionálně vysvětluji horem i dolem, stejně mě červík pochybností nahlodá...

Jako třeba teď s kojením. Tomáškovi je čtrnáct měsíců a je stále kojen na požádání. Za ten rok jsem si na kojení tak zvykla a zautomatizovala si jej, že vyndavám prso na potkání a to doslova - ať jsem kde jsem a ať zrovna dělám cokoli. Neřeším to. Tedy neřešila jsem to. Ale najednou ke mně z venčí začínají doléhat ty hlasy a já začínám pochybovat...už mu byl rok, kojení pro něj přestává být nutností, stačilo by jedno, dvě kojení za den a ne takhle často. Díky kojení pořádně nic nejí, jsi jeho živý dudlík, začne být na kojení psychicky závislý a bude těžké ho odstavit....je divné kojit chodící batole, bude se ti sápat pod tričko a bude to nepříjemné...A já, i když vím, že se u dětí nevyplácí tlačit na pilu a že vše má svůj čas a vše se dá samo plynule vyřešit, náhle přemýšlím, že bych ho měla možná začít odstavovat. A tak čtu rady na internetu, dávám si odhodlaná předsevzetí, zabavuji, cpu ho sušenkami, aby se na mě "nesápal", v noci ho nechávám plakat, abych stejně nakonec podlehla a prso mu dala. Čím víc se snažím nekojit, tím víc na kojení myslím, prsa mě pálí a celou svou bytostí myslím jen na to, že chci kojit. A tak si to zase komplikuji, sama si vytvářím podmínky k tomu, abych se mohla cítit špatně, neschopně...jsem strašná matka protože čekám až mé dítě bude připraveno na odplenkování, nemám sílu jim brát dudlíky, nosím je a chovám v situacích, kdy bych měla být přísná a naopak  a nechávám je spát se mnou v posteli i když riskuji manželský život i to, že mi v té posteli zůstanou navždy a kojím na požádání a neumím přestat! Ale hlavní je, že své děti miluji a že vše, co dělám, dělám s láskou k nim:-)...