Naše první lyžařské krůčky
Ono na té mateřské je totiž obzvlášť důležité mít se na co těšit, něco plánovat a hlavně aspoň na pár dní vypadnout z domu. A hlavně nedbat na klasické výhrůžky při balení zavazadel, protože i já jsem rozhořčeně vykřikovala, že je to naposledy co někam jedu, že mi ta práce před odjezdem za to nestojí a že mi je stejně nejlépe doma ve svém, kde mám všechno pěkně při ruce. Znáte to, člověk už týden dopředu hromádkuje nejrůznější nezbytnosti po celém bytě, na honem vše přepírá, žehlí, kombinuje a vymýšlí. Neznalost tamního terénu věc ještě více komplikuje, je pak lepší mít vše raději dvakrát a protože známe děti, tak v některých případech i třikrát. A pak se zjistí, že všeho byla potřeba sotva třetina a tak by vlastně to původně zamýšlené jednou bohatě stačilo. Ale to už jsme zpět doma a pro změnu opět láteříme, že nám to cestování akorát komplikuje život, protože teď abych se týden nehnula od pračky a žehličky než to zase všechno uvedu do normálu. Ale jak jsem psala, na mateřské obzvlášť je důležité vypnout a přehodit výhybky a tak jsem vlastně strašně moc ráda, že jsme někam jeli. Bylo to totiž úplně super.
Auto se nafouklo přesně tak jak jsme potřebovali a tak jsme kromě obrovského lodního kufru s oblečením, mohli ještě přibalit boby, sáňky s ohrádkou a dokonce i vlastní dvojpeřinu. Jelo se přece na hory za sněhem. Překvapením bylo, že na zmíněných horách bylo v čase příjezdu méně sněhu, než u nás v Polabí. Ale co naplat, jsme tu, vybaveni do hor a tak jsme se za tím sněhem vydali. Nejblíž byl Ještěd. A když už jsme byli u toho vleku, vznikl takový spontánní nápad, že tedy zapůjčíme Emičce klasické lyže a zaplatíme instruktora (s sebou jsme měli původně jen takové ty dětské na botičky s tím, že to pro začátek stačí a že nebudeme to lyžování prozatím lámat přes koleno).
Emi se ještě ani nesklouzla a už nás to stálo sedm set korun. Tak snad se jí bude lyžování líbit. Mě tedy osobně se instruktor Vojta líbil moc. Sice jsem celou cestu v autě Emičce vysvětlovala, že to bude paní učitelka, ale evidentně ve změně pohlaví Emi problém neviděla. Parkoviště praskalo ve švech, Tom šel tedy parkovat někam za les a já s Emi a Vojtou a kočárkem šli na cvičný plácek. Vojta se mě několikrát snažil upozornit na fakt, že rodiče bývají často nežádoucí element a že by snad možná bylo lepší kdybychom se časem někde ztratili. Má pravdu, sama po letech cvičení s dětmi mám podobnou zkušenost. Ale nějak jsem cítila, že tady je to jiné. Emi ještě nechodí do školky, nezná situaci, že bych ji někam dala, odešla a pak se vrátila. Nechtěla jsem ji vytvořit v hlavičce blok - lyžování, rovná se rodiče mě opustili. A tak jsem vesele cvičila s nimi, skotačila stejně nemotorně, jako bych měla na nohou lyžáky a snažila se splynout tzv. s davem. Emi spolupracovala a to bylo hlavní. Pro mě osobně trochu překvapivé, ale nic jsem neříkala. Tomášek naštěstí neprudil, seděl v kočárku a povzbuzoval nás svým bravurně zvládnutým paci, paci. Emi byla trochu nedočkavá, moc ji nebavilo trapné ježdění na jedné lyži jako na koloběžce, když asi ví, že tohle koloběžka není a že k lyžování se nosí lyže dvě. Nejspíš chápala, že z padesáti minutové lekce je třeba vytěžit maximum a že na koloběžce se může dosyta vydovádět doma. A tak se už už schylovalo k prvnímu skluzu a v tom se Emi sekla. Bylo to ve stejný okamžik, kdy dorazil i tatínek. A spustila opravdový, nefalšovaný pláč. Slzy jako hrachy. A co teď. Vzdát to? Nic nepomáhalo, svačina, pití, přísné pohledy, přemlouvání...bylo mi z toho úzko. Nešlo o to lyžování, ani o instruktora (toho mi bylo líto obzvlášť a smekám před ním s jakou trpělivostí vytrvale zkoušel všechno možné), ale o to, že takhle si své první lyžování Emi zapsat neměla. Měla to být legrace a ona musí zjistit, že to legrace je. Nakonec jsem byla poslána za budku a nějakým zázrakem se tatínkovi a Vojtovi podařilo Emi přesvědčit, aby se sklouzla. A tam se to zlomilo. Byla tu opět naše bojovnice Emi. Pravda, Vojtu na milost nevzala, ale lyže ano. A to je super. Vydržela se mnou a s tatínkem lyžovat tři hodiny v kuse (karty se obrátily, my přesvědčovali ji ať už jdeme domů, protože to tahání do kopce je fakt fuška). Pravda, o nějaké výuce nemůže být řeč. Jede prostě dolů, já vedle ní běžím a snažím se zabránit případnému karambolu. O pluh se pokouší, ruce na kolínkách při jízdě má. Nemá absolutně žádný pud sebezáchovy, jede prostě rovně (nepadá, drží balance, nezaklání se, lyže se jí nerozjíždějí), hlavně rychle a když, tak si dobruslí aby zrychlila (zde se asi opravdu vyplatil ten nácvik na bruslích). Vypadá skvěle a já se při pohledu na ní tetelím rodičovskou pýchou. Každopádně po této zkušenosti jsem usoudila, že na nějakého instruktora máme ještě chvíli čas. Zatím stačí prostě sníh a nějaký hodně mírný kopeček.Vlek také nepotřebujeme, od toho má mě (mimochodem jsem druhý den vymyslela zlepšovák tahání za hůlku a je to mnohem komfortnější pro má bolavá záda). A tak to vypadá, že ani na hory jezdit nemusíme, že můžeme trénovat kdekoli a kdykoli...jen ty lyže pořídit vlastní a nic nám nebrání.
...Ale zase by Emičky lyžování mohlo být dobrým alibi pro další prodloužené víkendy a to za to stojí přeci:-).
Snad nás příroda obdaří další sněhovou nadílkou a budeme ještě moc trénovat, protože Emi nemluví o ničem jiném.
Komentáře
Okomentovat