Koncept kontinua

Dva týdny jsem nic nenapsala na blog, neměla jsem čas, musela jsem číst. A bylo to tak zajímavé a obohacující, že jsem to vzala raději ještě jednou od začátku. Přiznám se, že se mi často nestává, abych četla knihu rovnou dvakrát po sobě. Jedná se o koncept kontinua od Jean Liedloffové. Vlastně jsem ji dohromady četla třikrát, poprvé jako těhule s Emi. Už tenkrát na mě myšlenka knihy udělala silný dojem a aniž bych si to uvědomovala, ovlivnila můj přístup k Emičce a její výchově. Ale přesto to bylo trochu jiné. Považovala jsem knihu za zajímavou, pravdivou, to jistě, ale neměla jsem ještě děti tak vryté pod kůží, jako dnes. Myšlenky v knize zmiňované mi sice přišly logické, ale stále jsem si neuměla představit jaké to doopravdy bude...
Jsem hluboce přesvědčená, že by si knihu měl přečíst každý kdo má co do činění s malými dětmi, děti plánuje, očekává, vychovává...ale vím, že každý na čtení není a tak se pokusím ve zkratce vysvětlit o co jde.

Autorka se ocitne ve společnosti indiánského kmene v džungli, žijícího takřka na úrovni doby kamenné. A při sledování jejich života si uvědomí jisté skutečnosti. Jejich děti, přístup k životu, vzájemné vztahy jsou mnohem klidnější, vyrovnanější a harmoničtější, než jak je zná v "moderní vyspělé" společnosti. Srovnává indiánský způsob výchovy malých dětí (od prvních dnů po narození) s přístupem běžným u nás. (Zde je důležité podotknout, že kniha byla napsaná v 80.letech a přístup k dětem, např. v porodnicích, se od té doby naštěstí změnil, stále však máme jisté rezervy - bohužel...). V době mého narození bylo celosvětově běžné, že dítě hned po narození bylo odebráno matce, do péče sester na novorozenecké oddělení, s pravidelnými intervaly na kojení, přebalení. Matky byly důrazně upozorňovány, že dítě patří do postýlky, nebo do kočárku, přehnané mazlení, chování, časté kojení apod. bylo považováno za špatný vliv způsobující rozmazlení. Termíny jako rooming-in a kontaktní rodičovství se začaly používat až mnohem později, jako něco nově objeveného, tak trochu módního a zdravotnickým personálem velmi negativně přijímáno. 

A najednou je tady jistá Liedloffová, která si uvědomí, že stejně jako ostatní tvorové z živočišné říše, tak i člověk se vyvíjí pomocí evolučních zákonů. Evoluce, tisíce let zkušeností předávaných z generace na generaci, vzorce chování umožňující přežití a další pokračování druhu ruku v ruce s instinkty nám po milióny let ukazovala cestu, jak zacházet se svými mláďaty. A pak náhle, pár desetiletí zpět, se člověk pokusil vše změnit, tuto zkušenost umlčet a nahradit ji vykonstruovanými teoriemi o výchově dětí. A tak vznikly kočárky, ohrádky, postýlky, umělé mléko, flašky a jiné, dnes už běžné, vymoženosti, bez kterých si péči o dítě ani nedokážeme představit. A tak jsou naše miminka odložená v postýlkách, v kočárcích, bez kontaktů těla na tělo, bez potřebných vzruchů a podnětů z okolí, které zažívalo po milióny let na matčině těle, v náručí a které tolik potřebují ke svému správnému vývoji. Dítě má prožívat svůj život po boku (v náručí) aktivní matky, která s ním vytváří rozličné činnosti, na různých místech, s dalšími lidmi. Má sledovat ruch kolem sebe, vybíjet svou přebytečnou energii prostřednictvím pohybů matčina těla a hlavně se má cítit neustále v bezpečí, milováno, ve středu dění. Místo toho jsou miminka odkládána do tichých, klidných místností s výhledem na příčky postýlky, kdy jediný vzruch a pohyb představuje závěsný kolotoč. Jeho pláč, často velmi srdceryvný, je matkou interpretován jako rozmar, který je nutné umlčet v zárodku. Hlavně aby si nezvykalo! O tom a o mnohém dalším je koncept kontinua...

A jak to vidím já osobně?
Přístup k dětem je dnes mnohem lepší. V porodnicích vám, pokud máte štěstí jako já, dají miminko hned na prsa a pokud vše probíhá bez komplikací, máte dítě neustále u sebe. Hodně se mluví o kontaktním rodičovství, existují skupiny, které nosí své děti v šátcích (i když z vlastní zkušenosti vím, že na ně okolí často kouká jako na exota), společné spaní dětí s rodiči už také není považováno za vrchol rozmazlování...Přesto mám pocit, že se za tu jednu generaci zase tak moc nezměnilo. 
Jsem ráda, že jsem knihu četla před porodem svého prvního dítěte a že mi otevřela oči aspoň natolik, abych se dnes, při druhém a třetím čtení, nemusela hluboce stydět za svůj přístup k dětem. Možná mám určité rezervy, možná jsem si tu knihu měla podruhé přečíst dřív...ale nikdy není pozdě, protože to, co nyní vím, v co věřím mi nikdo nevezme a bude se to odrážet ne jen ve výchově mých dětí, ale i ve výchově jejich dětí...a pak možná, za pár generací, opět najdeme své kontinuum. 

Knihu lze stáhnout na uložto... 

Úryvky z knihy Koncept Kontinua

Miminko berou rodiče od narození všude s sebou…Většinu času prospí, ale i ve spánku se seznamuje s hlasy svých blízkých, se zvuky jejich aktivit. Zažívá nárazy, mačkání a prudké nečekané pohyby, náhlé zastavování, zvedání, tlak na nejrůznější místa těla, podle toho, jak si ho osoba, u které je, posunuje, aby mohla vykonávat svou práci, nebo tak, jak je jí to pohodlné. Zvyká si na rytmus dne a noci, na změny povrchu a teploty na kůži a na bezpečný, správný pocit, že ho někdo drží na živém těle. Své silné potřeby po tělesném kontaktu by si ale všimlo až tehdy, když by se mu ho nedostávalo. Fakt, že toto zacházení očekává a že se mu ho dostává, přenáší kontinuum jeho druhu dál. Cítí se „správně", proto skoro nemá potřebu signalizovat něco pláčem nebo dělat něco jiného než jen pít — podle potřeby a chuti — a užívat si uspokojení tohoto stimulu. Stejně tak se těší z vylučování a z uspokojení tohoto stimulu. Náplní zbylého časuje učit se, jaké to je být.
nošení dětí v šátku

Fáze v náručí trvá od porodu do doby, kdy miminko začne dobrovolně lézt. Během ní získává zkušenosti, které naplňují jeho vrozená očekávání. Ta po naplnění přerůstají do nových očekávání a tužeb, které jsou opět naplňovány.
Miminko, které si dosyta užilo ochranné náruče, je sebejisté a zvyklé na to, že blaho je základním stavem, který se bude vždy obnovovat. Teď je připravené vydat se dál, ven, do světa mimo matku. Očekává další řadu vhodných zážitků. Začíná se plazit. Často se však vrací, aby zkontrolovalo, zda je mu maminka stále k dispozici. Vždycky ji nalézá, proto si troufá dál a dál a nevrací se tak často. Z plazení přechází k lezení. Je stále pohyblivější a úměrně tomu i zvídavější, tak jak to umožňuje jeho kontinuum.
Takovéto miminko má ukojenou potřebou po zážitcích a velice rychle přestává vyžadovat neustálý tělesný kontakt. Konejšení bude potřebovat jen ve stresových situacích, na které jeho současné síly nestačí. K takovým situacím však dochází stále vzácněji. Malé dítě se učí spoléhat samo na sebe s takovou rychlostí a intenzitou, že by se nám mohla zdát abnormální. Známe totiž jen děti civilizace, o fázi v náručí naprosto ochuzené. Ty mají problém: jedna jejich vývojová linie se vyvíjí, zatímco jiná zaostává a čeká na naplnění.
Miminko na všech čtyřech se umí pohybovat pěkně rychle. U Yequánů jsem s hrůzou pozorovala, jak jedno takové miminko vystartovalo a zastavilo se na okraji pět stop hluboké jámy, kterou muži vykopali kvůli hlíně na chýše. Během svých výprav kolem jámy to dělalo několikrát denně. S nevšímavostí zvířete, které se pase na útesu, se překulilo dosedu, jednou obličejem směrem k jámě, jednou zády. Bylo zaměstnáno klacíčkem, kamínkem, svými prstíčky na rukou či na nohou, hrálo si a koulelo se na všechny strany, vypadalo to, že si jámy nevšímá. Ale pak jsem si uvědomila, že padá všude možně, jen ne do nebezpečné zóny. Mechanismus sebezáchovy, neřízený intelektem, fungoval naprosto bezchybně. Jelikož byl naprosto precizní ve svých výpočtech, fungoval srovnatelně dobře na jakoukoli vzdálenost od jámy, počínaje hranou.
nošení dětí v šátku

Miminko si hrálo u skupinky dětí, které si ho často všímaly jen okrajově či vůbec, a vůči jámě taky neprojevovaly pražádný respekt. Staralo samo o své vztahy ke všemu, co mu okolí nabízelo. Jediné, co mu členové jeho rodiny a společnosti zprostředkovávali, bylo očekávání, že bude schopno dávat na sebe pozor samo. Neumělo sice ještě chodit, ale už vědělo, kde najde v případě potřeby útěchu — to ale dělalo zřídka. Když šla jeho matka k řece nebo do vzdálené zahrady, často ho vzala s sebou. A to tak, že ho vzala za ruku a počítala, že jí pomůže udržovat rovnováhu, když ho drží na boku, nebo že se bude přidržovat šátku, pokud ho měla uvázaný v jednoduché smyčce přes jedno rameno na odlehčení váhy. Když někam šla a odložila dítě na bezpečné místo, očekávala od něj, že se mu i bez dohledu nic nestane.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak žít šťastný život?

Nejkrásnější vánoční dárek - Emi usíná sama a spí celou noc

Práce na plný úvazek