Cesta k prvnímu kolu

Původně jsem si plánovala, že nové kolo (to opravdové, se šlapkami) koupím Emičce až ke třetím narozeninám. Byl by to dárek s velkým D. - zvlášť pro naší Emi, která od miminka miluje všechny možné dopravní prostředky tohoto typu. Ještě neuměla pořádně chodit, vlastně ani mluvit, ale slovo kolo znala. Se zaujetím sledovala cyklistické závodníky v televizi i starší děti šlapající kolem nás na kole. 

K prvním narozeninám dostala plastovou motorku. Byla ji však zatím  velká, dosáhla jen na špičky a tak se na ní odrážela spíše jen po bytě a velmi opatrně. Někdy na jaře jsem ji tedy objednala to samé enduro, akorát tu nejmenší velikost. Během týdne jezdila jako drak a bez motorky nedala ani ránu. Za pár týdnů dorostla do té původní vyšší.

Dalším mezníkem bylo koloodrážedlo. Na tom zpravidla děti začínají kolem dvou let věku, kromě fyzických dovedností je také třeba dorůst patřičné výšky. Měla jsem vyhlídnutou značku First bike, která mě zaujala svou lehkostí. Jako jediné na trhu se vyrábí z plastu a také jako jedno z mála kol je dostatečně nízké, aby na něj dvouleté dítě mohlo dosáhnout. Bude to ideální dárek k druhým narozeninám, Emi bude nadšená. Ale to bych nebyla já, kdybych to vydržela až do Vánoc. Nakonec jsem přesvědčila sama sebe a ještě na konci léta First bike Emičce pořídila. Přála bych Vám vidět její absolutní štěstí, když to kolo poprvé viděla. Ještě na něm neuměla jezdit, protože narozdíl od známé motorky, koloodrážedlo je vratké a je nutné se naučit držet balance...ale i tak ho aspoň vodila po zahradě a neustále zkoušela nasednout a jet. V tom je Emička v mých očích výjimečná. S jakou urputností se snaží naučit jezdit. Nevzdává se, nevzteká. Pořád dokola to zkouší a ono se to jednou povede. Takže čtyři měsíce před druhými narozeninami Emička jezdí na koloodrážedle stejně zkušeně jako o rok, o dva starší děti. Díky mírnému počasí mohla jezdit na kole v podstatě i celou zimu. Na jaře už nebyl problém, aby zvládla i delší trasy. Dalo by se říct, že cesta k vytouženému kolu je připravená.

Mělo to však ještě jeden háček. Neměla šlapat do pedálu.

Začala si všímat dětí na kole, které měly šlapky a smutně říkala, že ona nemá šlapky. Stále častěji si chtěla půjčovat od starších dětí kolo a s urputností sobě vlastní, se snažila dosáhnout na pedály a šlapat. Jak už jsem psala - kolo měla dostat až ke třetím narozeninám - měl to být jakýsi vrchol vývoje.Nechtěla jsem to uspěchat a tak jsem ji pro učení koupila tříkolku se šlapáním uprostřed. Zprvu se zdálo, že má těžký převod a že ji nejspíš ani neušlápne, ale za pár dnů usilovného šlapání na zahradě a na ulici se to naučila a od té doby šlapala i na dalších strojích svého vozového parku (tříkolka se šlapáním na předním kole, velký traktor se šlapkami, šlapací autíčko).

A pak jednou na návštěvě takhle šlápla do pedálu na klasickém dětském kole. A bylo to ztracené. Jela na něm domů a dokonce z něj neslezla ani při obědě. A tak jsme se druhý den na půjčeném kole vydaly do města (tam a zpět je to 5km) a koupily krásné zánovní kolo se šlapkami. Za tento víkend mám v nohách první jarní výšlap, protože Emi od rána do večera chce jezdit na projížďky. A pěkně v tempíčku maminko! 

Zatím jsem ji tam nechala postranní kolečka...ale tuším, že by to zvládla i bez nich. Má totiž natrénováno z předchozích měsíců. Na motorce se naučila používat řidítka a odrážet, na koloodrážedle si osvojila držení rovnováhy, která je klíčová k jízdě na kole a zvládat vyšší rychlost. Na tříkolce se naučila šlapat. Nyní trénujeme na kole s postranními kolečky brzdit pomocí pedálu a ne nohama, jak je dosud zvyklá. A pak už může jezdit úplně sama na kole jako velká holka. A jestli ji to nadšení vydrží, tak o ní třeba ještě uslyšíme:-).