Kojení po druhé

Narozením prvního dítěte se mi převrátil kompletně život naruby a já začala vše podřizovat tomu malému uzlíčku, který jsem si přivezla z porodnice. Šestinedělí bylo ve znamení střídavých nálad, trápení s  kojením, prdíky, oblékáním, koupáním...žila jsem jenom pro Emi. Stačilo slabé zakňourání a už jsem k ní letěla, abych ji utěšila, v noci jsem spala jako trní a registrovala každý její nepatrný pohyb. A když se dlouho nehýbala, pro jistotu jsem s ní zatřásla, abych se přesvědčila, že je v pořádku. Skoro jsem fyzicky trpěla, když jsem ji nemohla chvíli chovat v náruči. A to kojení. To byla další věc, kvůli které jsem se natrápila. Netušila jsme v podstatě o kojení zhola nic. Měla jsem za to, že prostě nabídnu prso a bude to. A Emi ho nechtěla, kroutila se, řičela a prso si nevzala...asi prdíky, nebo nemá hlad? V porodnici nám nabídli příkrmy a čekalo se, až se mi spustí mléko. Bez přikládání a následného sání se tento proces těžko spouští. Když jsem pochopila, že musím přikládat, pro změnu jsem měla totálně zničené bradavky. Krvavé stroupky a pekelná bolest při každém kojení. Brečela jsem já i dítě. První měsíc bylo každé kojení doslova horor, podvědomě jsem se bránila každému přiložení a když už se nedalo kojení vyhnout, snažila jsem se to mít rychle za sebou. Takže deset minut a dost. Samozřejmě to Emi nestačilo, takže po každém kojení ještě dlouho plakala a já ji utěšovala dudlíkem, masáží bříška a vším možným. Záchranou mi byly kojící kloboučky. Poprvé jsem cítila, že se Emi najedla. Já sama jsem nemusela křečovitě držet prso a bát se pohnout jen o milimetr. Díky kloboučku měla konečně prso v pusince tak, jak se to má. A silikon chránil mé zničené bradavky od dalšího poškození. Uf, to byl zázrak. Ani nevím jak jsme to zvládly, ale nakonec jsem Emi kojila s kloboučkem až do jejích osmi měsíců. 

Po těchto zkušenostech se není čemu divit, že jsem v kojení měla tak trochu strašáka a dopředu se obávala opět bolavých bradavek, špatného přisátí a neschopnosti nakojit plnohodnotně. Celé těhotenství jsem si libovala, že mé bradavky vypadají pevně a vystouple a že by to tentokrát mohlo jít i bez kloboučku. Stačilo však první přiložení na porodním sále a bylo mi jasné, že to bez kloboučku nepůjde. Díky hormonům si se mnou mé bradavky opět hrají na schovávanou. V podstatě celé dvě hodiny na porodním sále jsem se já i dvě dětské sestry střídavě pokoušely nacpat mé prso do pusinky Tomáška. Bradavka nikde, není za co chytnout, Tomáškovi prso vyklouzávalo a nemohl sát. Za pár hodin přivezl manžel kloboučky, já jej zkušeně nasadila a Tomášek se okamžitě přisál. Byl to skvělý pocit. A jen nepatrné omezení, protože hlavní je, že může pít. 

Tentokrát má kojení zcela jiný scénář. Od prvního dne poctivě přikládám každé dvě až tři hodiny, druhý den už vytéká první mlíčko a Tomášek je spokojené miminko. Vůbec nepláče, spinká a třetí den se začíná sám hlásit každé tři hodiny. Neomezuji mu čas strávený u prsa, naopak ho nechám, aby se dosyta napil, pomazlil a klidně i usnul. Nic mě nebolí, naopak mám příjemné pocity a kojím ráda. Čtvrtý den v porodnici se mi naplno rozjíždí laktace, prsa jsou tak plná, že musím odsávat a začíná problém s přiložením. Tomášek pláče a nemůže se přisát, čím déle to zkoušíme, tím větší je jeho hlad a hysterický pláč. V porodnici to řeší kapkou glukózy, aby se uklidnil. Napadá mě, že nevím co budu dělat doma, když žádnou glukózu nemám.  Naštěstí pátý den, kdy jdeme domů, se mlékovody uvolňují a mléko lépe odtéká. Už vím, že když Tomášek pláče u prsa, odtahuje se a vypadá, jako by nechtěl, že je to jen kvůli tomu, že se nemůže přisát. Zatím to nejsou prdíky ale hlad a pomoci mu můžu tím, že prso nahřeji, namasíruji a trpělivě budu zkoušet ho přiložit. Hlavní je zůstat v klidu. Zpětně si uvědomuji, že Emi dělala totéž, ale já netušila, že je to hlad. Každým dnem se Tomášek stává zkušenějším pijanem a tyto záchvaty u přiložení míváme čím dál tím méně. Je nám už čtrnáct dní. Nemám strach, že má málo. Neřeším zda přibírá na váze, prostě vím, že ano. Jsem na sebe pyšná, že můžu kojit. A rozhodně to nepovažuji za samozřejmost, za jakou jsem to považovala v době, kdy jsem žádné děti neměla. Kojení totiž není vůbec jednoduché, jak se na první pohled může zdát. 

Před dvěma lety jsem na tento blog napsala článek o kojení. Napsala jsem tam i soupis věcí, které bych příště chtěla udělat jinak. A vypadá to, že jsem splnila:-).