Jak jsem přehodnotila své zásady

Vždy jsem měla jasno v tom, že chci své děti udržet co nejdále a nejdéle od všech elektronických zařízení. Televize, počítač, tablet, mobilní telefon...nic z toho a pokud ano, tak jen na chvíli a pod dohledem. A nějaké hry? Tak to ani náhodou. Hrát si mají děti venku na hřišti, s panenkami a bábovkami a počítačové hry či tupé sledování televize jim může zůstat po celé dětství utajeno. Byla jsem přesvědčená, že to ničí dětský svět fantasie a že pasivní zábava u elektronických médií jen kazí duši a ničím nepřispívá. 

Ale člověk míní a život mění (opět jedno pravdivé klišé). Začalo to nenápadně, někdy kolem roku, kdy Emi začaly fascinovat svítící a blikající mobilní telefony. Sotva uměla držet lahvičku s pitím, ale už dokázala šikovnými prstíky posouvat obrázky na mém mobilu. Neodolala jsem a v hračkářství jsem ji vloni k Vánocům koupila dětský mobilní telefon. Má doteková tlačítka a zvířátka na něm zobrazená dělají zvuky a povídají si. Navzdory ceně (byla ve srovnání s ostatními dárky poměrně nízká) a tomu, že se zdaleka nejednalo o "hlavní dar", zvítězil mobil na plné čáře. Jakmile ho rozbalila, byly ji ostatní dárky úplně ukradené, jako v tranzu chodila po bytě kolem stromečku a dlouhé minuty telefonovala (a to ještě neuměla téměř vůbec mluvit). Na několik měsíců se nám stal dětský mobil nejoblíbenější hračkou. Dalším trhákem pak byly v létě fotografie. Nejdříve si Emi vystačila s pár vytištěnými fotkami, hlavně z naší svatby, kde nadšeně poznávala rozsáhlé příbuzenstvo a říkala jména. Ale v dnešním světě elektronických fotografií bylo velmi těžké neukázat ji nejnovější fotografie z rodinných oslav, narozenin, dovolené a kde jinde, než na monitoru počítače. A tak se na dlouhou dobu ozývala prosba, že chce vidět miminko (tím myslela sebe) a už se sápala k počítači a dožadovala se jeho zapnutí. A pak ta radost v jejích očích, výskala a nadšeně popisovala vše, co vidí. Držela v ruce myš a klikala na rodinné fotografie. A já si řekla, co je na tom špatného? Já jako dítě také milovala rodinné fotky a přeci nezáleží na tom, zda si je prohlíží v albu, jako já a nebo na počítači. A pak přišla naše další vášeň a tou je "tanyny-tanyny". Viděla pár videí tančících dětí na písničky, které se učíme na mém kroužku tancování pro radost. Chtěla také tančit a tak se neustále dokola koukáme na oblíbené písničky s videem tančících dětí. A co si budeme povídat, internet je takových videí pro děti nevyčerpatelná studna. No a k tomu naše oblíbené hýbánky, které dávají na dětském pořadu každý podvečer. Emi opravdu tančí a snaží se napodobovat vše, co vidí v televizi. A když hýbánky po deseti minutách skončí, dožaduje se tak vehementně reprízy, že mi nezbývá nic jiného, než opět pustit počítač. Nejspíš nebudeme jediní, co to takhle doma mají, protože ihned po skončení pořadu, jsou aktuální hýbánky v první nabídce na googlu. A pak se učíme písničky a opět jsou na internetu, většinou v podobě starých známých zpívánek. A tak koukáme na Prší, prší, Pásla ovečky a Skákal pes. A já si opět říkám, že na tom přeci není nic špatného. Jediné, co mi vadí, že k tomu všemu je nutný můj vlastní počítač. Emičky nekoordinované ovládání způsobuje můj neustálý strach o uložené soubory, nastavení počítače a vůbec jeho další fungování. Už několikrát během chvilky vyšťourla čudlíky z klávesnice, otočila obrazovku o devadesát stupňů, vymazala pár fotek a jinak různě vyzkoušela mé IT dovednosti. A nemluvě o tom, že když už se na něco chce dívat, je nutné to pouštět neustále dokola a dokolečka a tak musím třeba s rukama od těsta každé dvě minuty pouštět písničku znovu. 

A tak tedy, jak je to s těmi mými zásadami? Usoudila jsem, že v dnešní době je velmi těžké, ba přímo nemožné udržet naše nejmenší od zábavného světa internetu. Pokud já sama u počítače vysedávám (zrovna jako třeba teď), těžko můžu chtít po svém dítěti, aby si ho nevšímalo. A čím více ji budu bránit, tím více se pro ni stane magnetem. Doba se prostě změnila, interaktivní média jsou součástí našich životů a tak spíš než bránit našim dětem v jejich užívání, je na místě ukázat jim jak s nimi pracovat, naučit je míře a způsobu a výchovně na ně působit tak, aby si vybíraly pořady a zábavu pro sebe vhodnou, takovou, která je bude rozvíjet a nikoli kazit. 

Po těchto úvahách jsem došla k závěru, že i když poněkud překvapivě brzy, přišel čas na pořízení tabletu pro Emičku. Bude její, bude nastavený tak, aby si na něj mohla libovolně klikat aniž by hrozilo, že vymaže něco důležitého. Bude tam mít nahrané své fotky, oblíbená videa s tanečky a písničky, které spolu zpíváme. Postupně lze nahrávat další aplikace jako je učení barev, zvířátek, pexeso a jiné naučné programy. Jsem si vědoma toho, že tablet nenahradí komunikaci s rodiči a jinými dětmi a ani nemám v plánu jej k těmto účelům zneužívat. I teď si pouštíme až tu písničku, kterou ji poctivě naučím, taneček, který cvičíme v tělocvičně a tak mám v plánu to dělat i nadále. Tak snad se mi podaří udržet mé dítě v patřičných mezích, aby z ní i navzdory elektronickým médiím vyrostl kreativní člověk, který se umí aktivně zapojit do života a nespoléhá jen na pasivní zábavu.