Je to potvrzené, bude to kluk!

Dva ultrazvuky, dva lékaři a oba se shodují - čekáme kluka. Tak se tatínek přeci jen dočkal a bude mít svého vytouženého nástupce. Já osobně jsem také ráda, protože člověk by měl v životě zažít všechno a kluk bude opět nová výzva. Vychovávat syna je totiž přeci jen trochu něco jiného, než vychovávat dceru. Kromě toho, že musím pořizovat komplet novou, modrou výbavičku, v odlišném pohlaví vidím celou řadu nesporných výhod. Třeba už jen to, že jednou, za patnáct let nejspíš ušetřím za pořizování neustále nových super módních hadříků - budu to muset pořizovat jen jednou. Síly budou vyrovnány a celková bilance v rodině bude tzv. fifty, fifty. Nebudu své dvě děti tolik srovnávat, protože člověk tak nějak podvědomě očekává něco jiného od kluka a něco jiného od holky. Já sama z dětství vím, že i rivalita mezi sourozenci opačného pohlaví je mnohem menší. Každý se zaměřuje na trochu něco jiného a i rodiče to tak vnímají. 

No vlastně to bude celé moc bezva...někdy. Zatím se spíš nějak musím vůbec naladit na příchod nového tvorečka, opět si vzpomenou na všechny ty důležité věci, jako je kojení, přebalování, koupání malého miminka. Musím říct, že i když je to poměrně nedávno, kdy se Emi narodila, tak od té doby uběhlo spoustu vody v řece a aniž bych si to uvědomila, Emi už dávno není tím bezbranným malým tvorečkem. Například sice přebaluji, ale už jen zásadně ve stoje a někde za pochodu. Stále sice mažu Bepanthen Care mast, ale už ne pokaždé, jen ráno a večer. Jíme všichni společně a nemusím řešit, kde nakojím, popř. co dám jiného k jídlu někde na výletě. Jezdíme společně na kole, když jdu na zahradu pověsit prádlo, tak to prostě oznámím a jdu. Život s Emi už je velmi snadný a takový čitelný. S malým miminkem je to často o intuici, člověk musí odhadovat, proč pláče, zda hlady, únavou, nebo bolestí. Miminko si neumí říct a je na matce, aby dokázala splnit jeho přání. A já se přiznám, že z toho mám docela strach. A paradoxně, čím víc vím o tom, jak funguje život s malým miminkem, tím více se toho obávám. Zkušenosti jdou v tomto případě spíše proti mě. Místo, abych si byla jistá v kramflecích, jen mě napadá, co všechno budu muset řešit a s čím vším se budu muset vypořádávat. A úplně nejvíc mě trápí představa, že budu muset spravedlivě rozdělit svou lásku mezi dvě děti. Když se narodila Emi, bylo to občas ze začátku trochu těžší, ale moje veškerá pozornost, láska a péče byla jen pro ni a to celou situaci značně usnadňovalo. Ale nyní už ji budu muset dělit. A jak to udělat, aby nikdo z rodiny netrpěl? Na jednu stranu nechci odstrčit Emi kvůli miminku a doslova přes noc ji připravit o miminkovské období a udělat z ní "velkou holku" ale na druhou stranu nechci ani odkládat toho maličkého do postýlky a nechávat ho svému osudu a všímat si ho jen na kojení. Zatím jediné řešení vidím v nošení. Minimálně první tři měsíce je dítě nejvíce spokojené v náruči matky a kdykoli se ocitne někde samotné, cítí se opuštěně a smutně. Pokud však bude na mém těle, ucítí můj hlas, bude se společně se mnou pohybovat, tak bude spokojené a já přitom budu mít volné ruce pro Emi. Jen termín porodu je opět v zimě a tak budu to nošení ještě muset vychytat. No a v noci? Už teď vím, že budou obě dvě mé děti spát se mnou v posteli, jen zatím nevím, jak se na to bude tvářit tatínek.