Nééé, já sama!!!

Jedno z prvních slov, které se Emi naučila velmi bravurně ovládat, bylo prosté slůvko NE! Chceš papat? NE! Pojď mi dát pusinku. NE! Pojď dáme čistou plínku. NEEEE! Sice jsem ráda, že mám doma počínající individualitu, ale s ohledem na potřebu dětí znát své mantinely a co si budeme povídat, mám jen jedny nervy, moc to neřeším. Čapnu Emi do náruče, násilím ji obuji botičky, protože v dešti v ponožkách po zahradě vážně chodit nebude a nehledím na její asertivní NE. Takže to už jsme si tak nějak zvykly obě. Emi to zkusí, já někdy chápavě kývnu (jako, že nechce tento jogurt, ani tento, ale bonbony), někdy vysvětluji (Emi dáme ti čistou plínku, protože jedeme na výlet a smrděl by od tebe celý vláček) a někdy se uchýlím k autoritativním praktikám (prostě máma řekla Ne a basta!). Ale nyní tu máme novinku. Néé, já! Nechce abych ji obouvala botičky, oblékala čepičku, čistila zoubky a hlavně nechce v žádném případě krmit. Vše sama. 

A tak jsem ji nechala a se vším všudy. Chce jíst sama? Tak ale od teď jako velká holka, pěkně u stolečku a najez se, jak umíš. Vybavila jsem se dostatkem igelitových oblečků (říkáme tomu pláštěnka), pořídila opravdové kovové dětské příbory a nechám Emi, ať se nají. Z počátku se přiznám, že to byly trochu nervy a musela jsem raději odcházet někam jinam, nebo se nedívat. Kort, když jedním z prvních jídel byla polévka. Ale právě díky této jedné polévce Emi pochopila, že nesmí lžíci při cestě do úst otáčet vzhůru nohama. No byl to boj. Ještě, že máme tu zahradu a můžeme tyto první pokusy absolvovat venku. Pak stačí vzít hadici, osprchovat vše v dosahu dvou metrů a je uklizeno. 

Ale už za necelý týden byly vidět neuvěřitelné pokroky. Přestala otáček lžíci, mnohem koordinovaněji nabírá jídlo, nepořádku už je také mnohem méně a co je nejdůležitější - mám pocit, že mnohem lépe jí. Většinou s mírnými ztrátami po stole a oblečení, sní vše, co ji nandám a bez odmlouvání. A já mám mezitím čas a klid na to, abych se také najedla:-).