Vzpomínky na porodnici

Přesně na apríla se mé velmi dobré kamarádce narodilo miminko. Okamžitě po obdržení sms zprávy jsem vytočila její číslo. Chtěla jsem slyšet její hlas, sdílet s ní tu ohromnou radost a připomenout si tak ty jedinečné okamžiky úlevy a štěstí, které člověk pár hodin po porodu zažívá. Přiznám se, že kdykoli jsem v minulosti obdržela podobně radostnou zprávu obsahující klasické míry a váhy, neodvažovala jsem se hned volat. Nechtěla jsem rušit. Ale tentokrát to bylo jiné. Rodila přece Radu a tu musím aspoň pár větami podpořit!  A navíc, po své vlastní zkušenosti s porodem jsem věděla, že dobří přátelé volat smí. 

Za těch pár minut jsme si, pro nás typicky, stačily sdělit vše podstatné a i pár maličkostí okolo. Vzpomněla jsem si během našeho rozhovoru, ne jen na ty skvělé okamžiky štěstí, úlevy a radosti, ale především na to, jak jsem byla v porodnici bezradná. Jak jsem poprvé v životě držela takhle malé miminko v náruči a neuměla jsem si představit, že od teď je to celé na mě. Pokud Emička nebyla v zavinovačce, neuměla jsem ji ani pochovat, opatrně jsem držela hlavičku a neobratně zasouvala ruku pod to pidi tělíčko. Do toho jak přebalit, jak vykoupat, jak převléknout? Vlastně jsem nevěděla nic. Když přišlo první kojení, okopírovala jsem způsob přiložení podle maminky - naštěstí druhorodičky - vedle na lůžku. První přebalování mi vehnalo slzy do očí, protože ta věc, které se říká smolka a která má konzistenci připálené čokolády byla naprosto všude a nešla a nešla těmi ubrousky stáhnout. Dnes se směji své neohrabanosti, vždyť stačilo vzít miminko jednoduše pod umyvadlo a bylo po problému. Ale tenkrát to pro mě byl nadlidský úkol. Při převlékání jsem se bála, že Emičce něco udělám, jak tam dát ty malé ručičky a co s hlavičkou. Modlila jsem se, aby mi dali nějaké zavinovací body a nebo overálek. Při prvním koupání se mi klepaly ruce, zvládla jsem jen držet hlavičku a druhou rukou tak nějak šmrdlat vodou kolem. Pak jsem zapomněla namazat olejíčkem a dvakrát musela obrátit plenku, než jsem ji dala obrázkem nahoru. Prostě a jednoduše, chce to cvik a rozhodně to není nic jednoduchého. Ale po pár dnech jsem získávala více jistoty. Nejvíce mi pomáhala moje máma, kterou jsem po očku sledovala jak koupe, přebaluje a drží a později ji napodobovala (mimochodem myslím, že to společné mezigenerační bydlení má aspoň v této věci nesporné výhody). Můj manžel si podobnou neohrabanost a obavy udržel ještě mnohem déle. Koupal jen jednou, za mé asistence a celý se u toho zapotil. Nenutila jsem ho. Chápala jsem, že je to pro něj těžké. A obdivuji muže, kteří bez obav přebalují, koupou a zvládají vše stejně jako matka dítěte. U nás si to tatínek vynahrazuje až teď, kdy máme doma batole a manipulace s ním je o mnoho jednodušší. 

Tři dny v porodnici jsou krátká doba na to se vše naučit. Personál má také omezené kapacity. A já vlastně ani nevěděla na co se zeptat. Až doma jsem začala více studovat co a jak. Pomocníkem mi byla i různá instruktážní videa. A tak přikládám jedno o přebalování. Třeba některé z vás, milé maminky, bude dobrým pomocníkem v těžkých začátcích, stejně jako bylo mě:-).